Tady je něco jako nadpis...

Začněme malým duševním cvičením. Představte si čáru. Tlustou, nepříliš rovnou, kreslenou nejspíš uhlem, oběma rukama levýma, jednou za zády, se zavřenýma očima a v silném poryvu větru…

A dost!

Na tomhle místě původně další srdceryvná úvaha o tom, jak se v sobě nevyznám, nevím, co chci, co budu dělat dál, včetně rozboru situace, která mě do tohohle bodu dovedla… Eh, že se na to… No přesně to. Jako kdyby mi někdy takovýhle úvahy v něčem pomohly. Myslím reálně pomohly, utřídění myšlenek je sice fajn, ale myšlenky za mě ještě nádobí neumyly.

Jsem tam, kde jsem. Je to jinde než před rokem, člověče, je to dokonce jinde než před pěti měsíci, kdy jsem na blog psala naposledy. (Jo, je to pět měsíců, fakt jo, nezdá se ti to, toliko k tvýmu pravidelnýmu psaní, abys jako nezakrněla a nenechala svý slohový nadání odveslovat do minulosti… Mno jo.) A za pár měsíců budu zase jinde, že ano. Dokonce za pár dní, protože svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá dolů z mejch očí…

(To maj na svědomí Chaozz, kdyby náhodou někdo nevěděl.)

Takže v bodech, kam jsem se posunula:

• z různých důvodů jsem se vykašlala na vzorková balení (ekonomika je mocná…),
• zhubla a nabrala zpátky různé kilogramy,
• sehnala jsem práci, držím se v ní a nepřipadám si marná (minimálně mě to uživí!),
• moje jazykové znalosti se zatím nezlepšily,
• zničehonic existuje člověk, který se mnou chce trávit čas… a není to moje kamarádka,
• už neutrácím tolik peněz, alespoň ne v poměru ke svému příjmu – a klidně bych mohla utrácet ještě míň, protože jako… krom chvilkovýho potěšení, k čemu mi ty věci jsou (a je zakázáno si cokoliv brát s sebou do hrobu!),
• ještě jsem nevyřešila dilema, jestli svěřovat svoje pracovní zážitky širému světu (mimo jiné by se pak přišlo na to, že nejsem vrcholový manažer ani úspěšný novinář…),
• eh, no jo – jsem kancelářská krysa, jenom nejsem šedivá,
• počet mnou vyfocených fotek se zvýšil – asi o pět za měsíc,
• furt moc nespím, i pravidelný režim je na mě prostě krátkej… (nebo si to jen namlouvám, prej existuje něco jako falešná nespavost, tělo spí, ale mozek si to nemyslí),
• za dva dny mi dorazí můj nový (úplně první, ještě panenský) fitness náramek, takže jsem na sebe zvědavá.

A taky jsem zjistila, jak kolem sebe moje spolubydlící dovede vyrobit změť a chaos (lidově zváno bordel, neplést s veřejným domem!).

Příliš snadno, ono snad stačí jen mrknout a neštěstí je na světě. Jsem živoucím důkazem.