Psát jsem začala zhruba ve chvíli, kdy jsem se naučila pořádně číst... Jako všechny začátky i tohle bylo dost nemotorné, nesouvislé, ale i přesto vlastně docela dobré. Postupem let to bylo pořád trochu nemotorné, sem tam nesouvislé, ale pořád dobré.

Psávala jsem ráda, strašně ráda, psát bylo skoro jako dýchat. Vzpomínám si, jak jsem párkrát psala až do noci a ráno šla do školy, nevyspaná a nepřipravená, ale ty hodiny za klávesnici za to stály.

Psávala jsem školní práce.

Psávala jsem skvělé slohovky.

Psávala jsem povídky.

Psávala jsem mraky povídek.

Napsala jsem dvě knížky (nezveřejněné, takže mi musíte jen věřit).

Píšu na Facebook. I na Twitter.

Kdysi dávno jsem se chtěla psaním živit, než jsem zjistila, jak strašná je to dřina a jaký záhul představuje přetavení myšlenky do slov. (Tuhle větu jsem přepisovala třikrát.)

Můj styl vyprávění se tak neuvěřitelně změnil, že když si po sobě občas přečtu svoje starší texty, mám pocit, že je psal někdo úplně jiný, kdo shodou okolností bydlel v mojí hlavě.

Kdysi jsem zkoušela psát blog - deníček, který používal události z mého opravdového života, ovšem tak důmyslně zašifrované, aby si čtenář nebyl jist, jestli náhodou nezabloudil do rubriky Carrie Bradshawové, která shodou okolností píše česky.

Psala jsem vždycky, když mi bylo mizerně, protože někdy pro mě psaní představovalo jedinou možnost jak nezačít řvát a házet věcmi.

S jednou ze svých nejbližších a nejlepších kamarádek komunikuju výhradně písemně.

Psaní mě nakonec i živí, jen trochu jinak, než jsem čekala, ale kdo ví, co jsem vlastně čekala.

Taky jsem si chtěla psát deníček, takový pel-mel zápisků ze života, jakých je na internetu tisíc a plus, doplněný fotkami (stylovými, nebo ne), prošpikovaný vtipnými obraty a vůbec - aspoň na chvilku si představit, že sedím v té velké redakci v New Yorku a píšu, co se mi chce, co se mi líbí, a ostatní to tisknou, aby mi to pak zaplatili, padni komu padni.

Nakonec jsem chtěla zakotvit u kosmetických recenzí s občasným nahlédnutím do života kancelářské krysy, která miluje barevné tužky, lepítka všeho druhu a nesnáší termíny, ale miluje papír a bločků si nakonec kupuje víc než té kosmetiky. A z možných recenzí se nakonec vyklubalo jen pár filozofických úvah, jak nevím, co se sebou... A moře nekonzistence, což u mě prostě nefungovalo a nefunguje.

Nakonec jsem dospěla k tomu, že už vlastně psát nechci. Jsem z toho unavená, pořád mám pocit nějakého neurčitého závazku, který pokračuje pocitem, že "jsem něco zapomněla, něco musím". Najednou v tom není radost. Je to pocit, který mě pronásleduje od chvíle, kdy jsem nedokázala dopsat bakalářskou práci a zapomněla si vést deník, přestože to bylo jedno z mých dávných novoročních předsevzetí.

Myslím, že už nemám moc co říct. A můj pohled na svět je poslední dobou spíš unavený a zamlžený nedospanými hodinami... Ale hlavně jsem přesvědčená, že v tuhle chvíli plnohodnotně zvládnu buď věci dělat, nebo o nich psát. Můj mozek už prostě nemá na víc, nejspíš stárnu. (Protože jsem tvrdila, že až přestanu psát, tak nejspíš skončí svět, což zatím nevypadá…)

V tuhle chvíli už zase moc nevím, co se sebou, což je takový můj leitmotiv posledních let, navíc tenhle začátek roku je opravdu vydařený (prakticky od konce Vánoc pořád jen marodím), ale cestu vidím... Jen o ní nebudu psát, abych měla sílu po ní jít.




Takže sbohem a dík za ryby podruhé (a nejspíš naposled…)

S úctou a díky

Harriet W.




(Patos je ryze neúmyslný, se mi prostě tak nějak stal... Takže s další tisícipátou filozofickou úvahou nad životem, který se snad posune od dvou třetin dál, zase někdy...)