(trochu feťácký zápisek)
Sobota odpoledne. Už docela pozdní odpoledne.
Sedím u kuchyňského stolu, kouřím a piju už druhou skleničku coca-coly. Taky se snažím moc nehýbat, hlavně žádné prudké pohyby. To by totiž nemuselo dopadnout… Nemám kocovinu.
Včera jsem si vzala prášek na spaní. Ale už je to lepší než ráno, to je fakt.
První vzpomínku, jak ležím v posteli a nemůžu spát, datuju do dávných časů. Bylo mi tuším tak osm, maximálně deset. Od té doby se to se mnou s přestávkami táhne a nebylo to lepší, ani když jsem dennodenně vstávala na autobus do školy. Někdy v té době mi nejspíš došlo, že to fakt bude problém, který pravidelný režim nevyřeší, strava neupraví a únava nezachrání. Dokázala jsem nespat i potom, co jsem se unavila tak, že se mi zavíraly oči ve stoje. Dočasným řešením se ukázalo zůstat vzhůru tak dlouho, dokud si tělo samo neřeklo, že chce do pelechu. Dočasným a ne moc šťastným, protože ta chvíle taky mohla nastat ve čtyři ráno. A často nastávala.
Ve chvíli, kdy mě čekal poslední pohovor před definitivním nástupem do práce a já byla ještě ve dvě v noci vzhůru, protože to prostě nešlo, jsem to vzdala a požádala svoji doktorku o „něco slabšího na spaní.“ Po dvaceti letech nepříliš valných nocí to nebylo nejhorší skóre.
Dostala jsem recept, poučení, že někomu stačí půlka, jiný musí zkrátka vzít tabletu celou, jsem naklusala do lékárny a večer si sedla na postel s mírnou nervozitou v žaludku.
Léky na bolest znám důvěrně (a ne, nemyslím ibalgin), jenže tohle bylo přece jen něco jinýho. Přece vím, že si můžu jedna dvě vypěstovat závislost, nebo to se mnou může znenadání praštit, co když v noci vypukne požár a naši mě nevzbudí… Vypadaly tak nějak normálně, obyčejně – zelenej plast, dvě řádky po deseti tabletkách, na každý tabletce půlící čára – byla jsem si jistá jedinou věcí, jako u všech prášků, co jsem kdy polkla, musím se držet co nejmenší dávky. Co nejmenší možnou dávku po co nejdelší možnou dobu. Tak jsem tabletku přepůlila, polkla, zapila…
Vyspat se po dvaceti letech bez probouzení, divných snů, bez toho, aniž bych se přistihla, že spím s otevřenýma očima, bylo blaho na úrovni opravdu dobrého uspokojení. Vzbudila jsem se v osm s pocitem, že jsem opravdu vyspaná, odpočatá a už se mi nechce spát.
Celé to má jednu malou nevýhodu – aby to zabíralo, jak má, a člověk potom byl použitelný, je potřeba si na spánek vyhradit opravdu osm hodin a možná i kousek navíc. Jenže když ve všední den vstávám před půl šestou, znamená to, že spát bych musela jít nejpozději v devět… Což je zkrátka trochu nepraktické, takže nakonec v pracovní dny s tou nespavostí bojuju dál po staru (tj. nijak).
Je to teda trochu kontraproduktivní, když uvážím, že právě v pracovní den potřebuju být fit a při smyslech, ale nakonec se ukázalo, že výhody pevného a nepřerušovaného spánku se přenášejí i do těch všedních dnů, takže to v závěru není tak zlé.
Až teda do včerejška, kdy jsem usoudila, že při poslední půlené dávce ten efekt nebyl tak žádoucí a připustila si, že možná by to chtělo zvednout příjem… Nepůlila, polkla, zapila.
Usnula jako dřevo, kdyby mi případní hasiči zahoukali u hlavy, fakt mě nevzbudí.
Empiricky jsem tím zjistila, že to se mnou ještě není tak zlý, rozhodně ne tolik, abych potřebovala a ustála plnou palbu, což je vlastně dobře, nemám si nač stěžovat. Tak si tady teď sedím, píšu, kouřím a piju coca-colu, abych se ještě dneska aspoň trochu vzpamatovala, a opakuju si zlaté pravidlo: co nejmenší možná dávka, co nejmenší možná dávka.
A už mě ta malátnost dokonce i trochu přešla…
